Alžběta se narodila roku 1207. Kde to bylo, se přesně neví: někteří tvrdí, že v Prešpurku (dnes Bratislava), jiní, že v maďarském městě Sarospatak. Důležitější než místo narození je to, že to byla dcera z královského rodu: jejím otcem byl uherský král Ondřej II., matkou královna Gertruda (sestra sv. Hedviky).

Alžběta byla ve čtyřech letech zasnoubena s tehdy jedenáctiletým synem durynského lantkraběte Heřmana, a jak bylo tehdy zvykem, odjela na jeho panství v Durynsku (dnes v Německu) a byla vychovávána na hradě Wartburgu.

Její matka Gertruda byla roku 1213 v Uhersku zavražděna odbojnou šlechtou, která se nemohla smířit s jejím rostoucím vlivem. Tato zpráva byla jedním z významných popudů, proč se malá Alžběta stále více uzavírala světu mocenských bojů a intrik a toužila po životě s Kristem. Podporoval ji v tom i její budoucí tchán, markrabě Heřman a nastávající manžel Ludvík. Méně už se to líbilo budoucí tchyni a Ludvíkovým sourozencům, kteří její pokoru a skromné vystupování považovali za nevhodné a urážející a dokonce se snažili dosáhnout zrušení zasnoubení.

To se jim ale nepodařilo, Alžběta se roku 1221 provdala za milovaného Ludvíka a stala se tak paní na Wartburgu a v Durynsku. To s sebou neslo i značné povinnosti a odpovědnost: protože Ludvík jako významný šlechtic často cestoval, musela se Alžběta starat o správu jeho panství, a to v té době nebylo vůbec jednoduché. Například roku 1226, když byl Ludvík jako zástupce císaře Fridricha II. na sněmu v Itálii, postihly Durynsko záplavy a následně mor. Alžběta statečně a vytrvale pomáhala zvláště těm, kteří přišli o všechno, a rozdala jim, co mohla. Musela přitom stále čelit odporu své tchyně a Ludvíkových sourozenců, zvláště jeho bratra Jindřicha Raspeho.

Poutníci z Čech na hradě Wartburgu, 31. 5. 2008

Pravděpodobně roku 1223 se poprvé v Eisenachu setkala s františkány a jejich ideál života v pokoře a chudobě ji nadchnul. Jejím zpovědníkem se stal františkán otec Rüdiger. Františkánská spiritualita potom ovlivnila celý její další život, i když později, když se Rüdiger stal představeným kláštera v Halberstadtu, jenž Alžběta pomáhala zakládat, místo Alžbětina zpovědníka a duchovního rádce převzal neblaze proslulý Konrád z Marburgu.

Alžběta milovala Ludvíka a jejich manželství bylo šťastné. Roku 1223 se jim narodil prvorozený Heřman (to bylo Alžbětě šestnáct let), o rok později Žofie a roku 1228 Gertuda (některé prameny zmiňují ještě její starší sestru Moniku).

Štěstí však nemělo dlouhého trvání. Roku 1227 odjel Ludvík na křížovou výpravu, ale po cestě, 11. září 1227, zemřel v Itálii na mor. Pro Alžbětu to byla zdrcující zpráva – jednak ztratila milovaného manžela, jednak zastánce proti nepřátelským příbuzným. Ludvíkův mladší bratr Jindřich Raspe vskutku nenáviděnou Alžbětu i s jejími dětmi brzy z hradu vyhnal a odmítnul uznat dědické právo malého Heřmana na durynské panství. Dokonce zakázal poddaným poskytnout Alžbětě s dětmi přístřeší. Pod hrozbou trestu se od ní odvrátili i ti, kterým dříve pomáhala. Zůstaly s ní jen dvě její věrné komorné a přítelkyně. Krátce pobývala v chlévě u zájezdního hostince, potom odešla do kláštera v Kitzingenu nad Mohanem, kde byla abatyší její teta. Zde údajně zanechala jednu z dcer a se zbylými třemi dětmi odcestovala na hrad Bottenstein u Bamberku, kde sídlil její strýc Ekbert, biskup bamberský. Ten jí přesvědčoval, aby se znovu vdala, ale Alžběta odmítla a roku 1228 odešla do Marburgu v Hesensku, kde na Velký Pátek vstoupila do třetího řádu svatého Františka.

Téhož roku se z Itálie na Wartburg vrátili durynští rytíři s ostatky zemřelého Ludvíka. Na jejich zásah se musel Jindřich Raspe s Alžbětou usmířit a uznat jejího syna za Ludvíkova zástupce. Dokonce jí musel nabídnout, aby se přestěhovala zpátky na Wartburg. Alžběta ale odmítla; proto jí Jindřich Raspe, který měl Wartburgu vládnout do Heřmanovy plnoletosti, náhradou vyplácel doživotní rentu.

Alžběta se rozhodla plně se věnovat službě Bohu a lidem. Na příkaz svého zpovědníka, pátera Konráda, musela s těžkým srdcem opustit své tři děti: sedmiletého Heřmana a Žofii, zasnoubenou s knížetem Jindřichem II. Brabantským, vychovávali na hradě Kreuzburgu a Gertrudu svěřila do péče sester premonstrátek v Altenburgu. Sama Alžběta se potom až do své smrti plně věnovala modlitbě a péči o chudé a nemocné.

Zemřela na fyzické vyčerpání 17. listopadu 1231 v Marburgu, kde byla také pohřbena.

Náhrobek sv. Alžběty v Marburgu

Péče o chudé a nemocné

Zvlášť významná byla Alžbětina charitativní činnost. Chudým a nemocným pomáhala, jak jen mohla. Její manžel jí v tom nebránil – říkal, že když mu nerozdá celý Wartburg, je s ní a s její péčí o chudé spokojen. V době, kdy byla hradní paní na Wartburgu, najímala chudé ke stavbě silnic a mostů, aby jim poskytla obživu. Sama také chudé a nemocné navštěvovala a za hladomoru v roce 1226 jim pomáhala i obilím z hradních sýpek. Když do Durynska přišel mor, nechala postavit v podhradí špitál a sirotčinec; další špitál založila v nedalekém městě Eisenachu. Obětovala na to své šperky a drahé šaty a sama potom špitály navštěvovala, aby se osobně mohla o nemocné starat.

Otec Jiljí slouží mši v místě bývalého špitálu v podhradí Wartburgu

Její manžel Ludvík jí sice podporoval, ale i jeho podpora měla své meze. Říká se, že Alžběta jednou na hrad přivedla nemocného s vředy a uložila ho do svého lůžka, aby se o něj mohla starat. Rozezlený Ludvík vtrhnul do jejího pokoje, ale na lůžku místo nemocného chudáka spatřil ukřižovaného Krista obklopeného nebeskou září.

Když byl v kraji zvlášť velký hlad, zakázali Alžbětě, aby chudým z hradu nosila chléb. Ona ale neposlechla a tajně jim nosila chléb ukrytý v zástěře pod pláštěm. Když ji uviděl manžel, ptal se jí, co nese. Ona odpověděla, že si byla v podhradí natrhat růže. Manžel ji přiměl rozepnout plášť – a z pod něj se vysypaly růže, ačkoliv to bylo v době, kdy růže nekvetou. Proto jsou také růže jedním z Alžbětiných atributů.

Svatá Alžběta s růžemi (socha v podhradí Wartburgu)

Po přestěhování do Marburgu celou svoji nemalou rentu věnovala na charitativní činnost. Také zde vybudovala velký špitál a sirotčinec. Stala se tak vzorem mj. pro svou sestřenici sv. Anežku Přemyslovnu, zakladatelku špitálu v Praze. Dále sama o nemocné neúnavně pečovala.

Pokora a chudoba
Alžběta vynikala mimořádnou pokorou – z pohledu tehdejší doby pro královskou dceru naprosto nepatřičnou. Na Wartburgu se například přátelila se svými komornými, které jí pomáhaly v péči o chudé a nemocné. Za to jí opovrhovali a nenáviděli ji nejen vysoce postavení členové dvora na Wartburgu, ale i mnozí sloužící, kteří v tom viděli porušení přirozeného řádu.

Jednou o svátku Nanebevzetí Panny Marie šla Alžběta do kostela na mši ve svých nejlepších šatech. Po příchodu do kostela však odložila korunku na klekátko a hluboce se Pánu poklonila. Její tchyně se proto na ni obořila, že dělá hanbu dvoru, protože se chová jako selka. Alžběta jí ale odpověděla, že stát před obrazem milosrdného Krista s korunkou ze zlata a zdobenou perlami považuje za posměch jeho trnové koruně.

Velkou pokoru prokázala i po smrti svého manžela, když byla z Wartburgu i s dětmi vyhnána. Modlila se: „Ó Pane, ještě včera jsem byla kněžnou a měla jsem hrady, nyní jsem opravdovou žebračkou. Zasluhuji si to pro své hříchy, ale nechť se stane podle tvé vůle.“

Wartburg potom navštívila ještě jednou, při pohřebních obřadech svého manžela rok po jeho smrti, když durynští rytíři donutili Jindřicha, aby uznal svou chybu a s Alžbětou se usmířil. Plačící Alžběta mu odpustila a své odpuštění stvrdila polibkem.

Jako královská dcera měla mnoho vlivných a bohatých příbuzných, kteří by se o ni po odchodu z Wartburgu jistě postarali. Ona však pohrdla bohatstvím a přepychem a odešla do opuštěného domu ve Verdě a později do skromného přístavku františkánského kláštera v Marburgu. Zde také obdržela list od svého otce, krále Ondřeje, aby se vrátila do rodných Uher, ale Alžběta odmítla a odpověděla mu, že je ve své chudobě spokojenější než on na trůně.

Svatořečení a úcta
Alžběta byla svatořečena už roku 1235 papežem Řehořem IX. Úcta ke svaté Alžbětě byla zvláště ve středověku velmi silná: na jejím hrobě v Marburgu vyrostla velká bazilika sv. Alžběty. Gotické katedrály sv. Alžběty jsou také např. v Košicích nebo v Budapešti. Také v Čechách je řada kostelů zasvěcených svaté Alžbětě Uherské – kromě kbelského kostela např. v Teplicích-Šanově, ve Znojmě, ve Cvikově či ve Vnorovech.

Bazilika v Marburgu byla za reformace vypleněna Filipem I. Hesenským, který nechal z kostela odstranit Alžbětiny ostatky, aby omezil úctu k této světici. Dnes je část ostatků uložena v alžbětinském klášteře Vídni, další část, ukořistěná Švédy za třicetileté války, v Národním muzeu ve Stockholmu. Malá část ostatku je uložena i v oltáři kostela sv. Alžběty ve Kbelích.

Svatá Alžběta (průčelí chrámu v Marburgu)

Alžběta je patronkou III. františkánského řádu a řádu Alžbětinek; dále např. bezdomovců, sirotků, nemocných a umírajících dětí, vdov, zdravotních sester, charitních pracovníků a pečovatelů.

I pro dnešní dobu je svatá Alžběta velkým vzorem spojení hlubokého kontemplativního života s činnou křesťanskou láskou. V chudých a nemocných prokazovala úctu Kristu; dej i nám, ať s neúnavnou křesťanskou láskou sloužíme potřebným a trpícím.